A pak že to přes seznamku nejde!

Znáte ten pocit, když pořád nemůžete najít toho správného partnera a všichni v okolí už vám připadají takoví… přebraní? Sama jsem se do této situace dostala před čtyřmi lety, kdy jsem skončila na vysoké škole, začala pracovat pro místní firmu, ale ani při studiu, ani při nové práci jsem nenarazila na muže, se kterým by to „fungovalo“. Každý Valentýn, každý první máj pro mě byly utrpením. Všude kolem zamilované páry a já sama, bez pocitu naděje.

Asi půl roku poté, co jsem nastoupila do nové práce, jsem se spřátelila s jednou svojí kolegyní. Teď jsme skvělé kamarádky, ale tehdy jsme si šly poprvé mimo práci popovídat do kavárny. Aby řeč nestála, začaly jsme se bavit o práci. Pořád jsem se snažila vyhýbat té ošemetné a mnou nenáviděné otázce. „A co ty, máš chlapa?“ zeptala se pak po asi dvaceti minutách neosobního povídání. Co jsem měla dělat? Prostě jsem se zase, už asi po sté, rozpovídala o tom, že ne.

Nikdy jsem nepřemýšlela o seznámení s pomocí internetové seznamky, ale právě moje kamarádka mi ten nápad zasadila do hlavy. Měla jsem vůči takovému způsobu navázání vztahu docela hodně předsudků – co když mě jen někdo bude chtít zneužít, co když na druhé straně vůbec není ten člověk, jaký je na fotografii? Kamarádka mě ale vyslechla, pochopila a pověděla mi svůj příběh. Sama se takto seznámila a má už přes rok přítele, přestěhoval se za ní, chtějí se vzít a žít spolu. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale samota a úzkost mě už tížila moc dlouho, proto jsem si ještě ten večer vytvořila profil na jedné internetové seznamce a čekala na zprávy.

Během následujícího měsíce se mi ozvali tři muži – nejprve jsme si vyměňovali emaily, ale dva z nich mi nebyli moc sympatičtí. Nakonec pro mě komunikace po internetu byla výhodou, protože pro mě nebylo tak těžké slušně odmítnout jejich pozvání na schůzku. Třetímu z nich jsem však na pozvání kývla.

Sešli jsme se v elegantní restauraci v Brně. Na první pohled mi připadal jen jako další obyčejný chlap, ale svým vystupováním mě nakonec úplně okouzlil. Začali jsme se scházet každý týden. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy mi po asi půl roce společných schůzek a výletů navrhnul společné bydlení – konečně jsem měla pocit, že jsem našla svoje místo na světě.

Teď zrovna tenhle „obyčejný chlap“, původně neznámý z internetové seznamky, sedí vedle mě na pohovce. Už rok a půl nosím jeho příjmení, společně se staráme o naši malou dceru a jsme jednoduše šťastní. A pak že to přes seznamku nejde!